V roce 2013 ji Pensylvánská univerzita vyprovodila bez rozloučení. Žádný večírek, jen strohé oznámení, že nedosahuje „akademických kvalit“. O deset let později sdílela Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Bez úpravy, kterou s Drewem Weissmanem v laboratoři objevila, by syntetická mRNA v těle spustila zánět a vakcíny proti covidu-19 by se nepodařilo nasadit včas. Vítejte v dalším díle mého každodenního seriálu #ZenyVeVede. V předchozích dílech jsem se věnoval vědkyním z minulého století a mohlo to tak působit, že už je pryč doba ústrků žen-vědkyň. Proto dnes sáhnu po současnoti. Katalin Karikóová (@kkariko) se narodila 17. ledna 1955 v maďarském městě Kisújszállás na Velké uherské nížině. Otec byl řezník a rodina žila v jedné místnosti vytápěné pilinami, bez tekoucí vody. V dětství se do té doby s žádnou vědkyní nesetkala, přesto se jí chtěla stát. Už ve třinácti letech jela sama přes celou zemi na letní přírodovědný tábor. Na univerzitě v Szegedu (Segedínu) vystudovala biochemii a v roce 1982 obhájila doktorát. Již tam začala pracovat s ribonukleovou kyselinou. Když laboratoři v roce 1985 došly peníze, dostala nabídku stáže na Temple University ve Filadelfii. Z komunistického Maďarska tehdy směla rodina vyvézt jen sto dolarů. S manželem, inženýrem Bélou Franciou, proto prodali auto na černém trhu a výtěžek – zhruba tisíc dolarů – zašili do plyšového medvěda dvouleté dcery Susan. (Ta mimochodem později vyhrála dvě zlaté olympijské medaile ve veslování v barvách Spojených států.) Ve Spojených státech se Karikóová pohybovala spíše na okraji akademického světa. Po působení na Temple University a krátkém pobytu v Bethesdě nastoupila v roce 1989 na lékařskou fakultu Pensylvánské univerzity (@PennMedicine) na pozici výzkumné asistentky. Šlo o nižší pozici bez nároku na definitivu (tenure), která byla závislá na grantech – a ty ona neměla. Pracovala mezi kardiology a jejím cílem bylo, aby buňky podle návodu z laboratorně vyrobené mRNA samy produkovaly léčivé bílkoviny. Messenger RNA (mRNA) je krátký přepis z DNA. Buňka podle něj složí bílkovinu a zprávu zahodí. Umělá mRNA se ale imunitnímu systému jevila jako virová infekce. Buňky umíraly a grantové komise žádosti zamítaly s tím, že nápad nemá budoucnost. V roce 1995 přišlo hned několik ran naráz. Manžel uvízl kvůli vízům v Maďarsku, jí samotné diagnostikovali nádor. Univerzita jí po pěti letech na pozici oznámila, že ji nepovýší. Mohla odejít, nebo přijmout degradaci. Zůstala. Šéf její laboratoře Elliot Barnathan brzy odešel a Karikóová se díky svému bývalému studentovi Davidu Langerovi přesunula na neurochirurgii. Stále neměla vlastní grant ani stálé místo. V roce 1997 potkala u kopírky imunologa Drewa Weissmana, který hledal vakcínu proti HIV. Ona pro změnu uměla vyrábět mRNA. Společně začali zkoumat, proč syntetická zpráva v těle bije na poplach, zatímco vlastní lidská mRNA nikoliv. Klíč ležel v transferové RNA, která obsahuje přirozeně upravené stavební kameny, mimo jiné pseudouridin. Když v laboratorní mRNA nahradili uridin touto upravenou bází, imunitní receptory TLR7 a TLR8 přestaly spouštět zánětlivou reakci. Zpráva prošla a buňka začala tvořit bílkovinu – dokonce ve větším množství než z neupravené RNA. Jejich přelomový článek vyšel v srpnu 2005 v časopise Immunity. První autorkou byla Karikóová, posledním Weissman. Prestižní časopisy totiž jejich práci předtím odmítly a ohlas byl zprvu velmi slabý. V roce 2008 vědci prokázali, že stejná úprava zvyšuje produkci bílkovin (translaci) a v živém organismu nevyvolává takzvanou interferonovou bouři. Přesně na tomto mechanismu stojí vakcíny firem Pfizer/BioNTech (@BioNTech_Group) a Moderna: lipidová nanočástice dopraví do svalu návod na spike protein, tělo si ho samo vyrobí a naučí se ho rozpoznat. Bez oné tiché, neútočné mRNA by vakcína v buňkách vyvolala silný zánět dřív, než by stihla vybudovat imunitu. Univerzita mezitím Karikóovou nadále držela mimo hlavní akademickou dráhu. Když kolem roku 2010 požádala o návrat na původní pozici, dozvěděla se, že kdo byl jednou degradován, nedosahuje „akademických kvalit“. Weissman byl v roce 2012 jmenován řádným profesorem. Ona musela v roce 2013 odejít. „Po čtyřiadvaceti letech mě vyhodili. Žádná rozlučka. Šla jsem na parkoviště a přemýšlela, co dál,“ svěřila se později Nobelově nadaci. Přijala proto nabídku Uğura Şahina z BioNTechu. Deset let pendlovala mezi německou Mohučí a Pensylvánií, zatímco její rodina zůstala v Americe. Když v roce 2020 svět potřeboval vakcínu v řádu měsíců, zachránila ho technologie popsaná v jejích studiích z let 2005 a 2008. Pensylvánská univerzita z licencí k patentům na nukleosidově modifikovanou mRNA později inkasovala přes miliardu dolarů. Karikóová získala v roce 2023 s Weissmanem Nobelovu cenu. Polovina tehdejší odměny jedenácti milionů švédských korun (zhruba 11,5 milionu korun českých) putovala na její konto. Část peněz věnovala Segedínské univerzitě na podporu mladých vědců. Dnes působí jako profesorka v Segedínu – odkud kdysi odcházela s medvědem nacpaným bankovkami – a jako externí profesorka na Pensylvánské univerzitě, která ji předtím vyhodila. V roce 2026 ji zvolili do všech tří amerických národních akademií, což je vzácná „trojkoruna“. Dodnes říká, že lidem, kteří jí ztěžovali život, vděčí za to, že musela pracovat ještě usilovněji. Matildin efekt (opomíjení žen ve vědě) v jejím případě nenabyl podoby krádeže objevu, Weissman její podíl nikdy nezpochybnil. Filtr systému byl jiný: neosobní grantový automat, který ženu bez velkého týmu a atraktivního tématu odsunul do podpůrné laboratoře, odsudek o „nedostatečných kvalitách“ a tichý vyhazov ve chvíli, kdy její kolega získal profesuru. Objev, za který vděčíme za své očkovací certifikáty, přitom vznikl v letech, kdy jí domovská instituce tvrdila, že nemá žádnou budoucnost. P.S.: Každý den sem dávám příběh o opomíjené vědkyni. Pomozte sérii #ZenyVeVede šířit – dejte like, sdílejte a sledujte @tkapler, ať vám neuteče další díl. O kom byste chtěli další článek, nebo alespoň z jakého oboru? Napište mi. #ZenyVeVede #Veda #NobelovaCena

Článek varuje ženy před devíti běžnými chybami, které dělají ve vztahu, jako je ztráta vlastní identity, omlouvání partnerových lží a ignorování intuice, a zdůrazňuje důležitost péče o sebe a ukončení nefunkčních vztahů. #vztahy #láska #ženy

Na Benátském filmovém festivalu soutěží pouze jedna žena, dánská režisérka May el-Toukhy, která svou účastí a novým filmem Woman Unknown upozorňuje na nedostatečné zastoupení žen v kinematografickém průmyslu a varuje před návratem k dobám před hnutím #MeToo. #BenátskýFestival #ŽenyVeFilmu #MayElToukhy

Momentka z nedělního utkání mezi Českem a Čínou na mistrovství světa v basketbalu žen. Ziyu Zhang (223 cm) Kateřina Zeithammerová (162 cm) https://t.co/xPIPcIXGzM #basketbal #mistrovstvísvěta #ženy

Bývalý ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov vyzývá k většímu zapojení žen do armády, zdůrazňující jejich biologické předpoklady a potenciální výhody v oblastech jako je ovládání dronů, přičemž odkazuje na příklady ze zemí s vojenskou povinností pro ženy. #armáda #ženy #Ukrajina

Takhle se premiér chová k ženám a novinářům? Místo odpovědi na slušně položenou otázku rozjede osobní útoky a pokus o zesměšňování dotazem na IQ? Že se takto ptá zrovna člověk, který dětem tvrdil, že kráva dělá mléko žaludkem… https://t.co/75AZRmlL9T #politik #ženy #novináři #CZ

Vánice, která rozbila atom: Skutečný příběh Lise Meitner Vánoce roku 1938. Zatímco Evropa se propadá do stínu nacismu, v malém švédském městečku Kungälv kráčí hlubokým sněhem šedesátiletá žena v těžkém kabátě. Vedle ní na běžkách jede její čtyřiatřicetiletý synovec. Nepřijeli na dovolenou. Žena v červenci jen o vlásek unikla zatčení nacistickým režimem – po březnovém anšlusu Rakouska přišla o občanství i platný pas a kolega z institutu ji navíc udal na ministerstvu. Ze dne na den ztratila domov i vlastní laboratoř. Přesto má v kapse kabátu dopis z Berlína, který během několika následujících hodin změní dějiny moderní vědy. Jmenuje se Lise Meitner. A v tento mrazivý den, s kouskem tužky na útržku papíru opřeném o zasněžený kmen, právě přišla na to, jak funguje jaderné štěpení. O šest let později za tento objev převezme Nobelovu cenu za chemii její dlouholetý kolega Otto Hahn. Sám. Její klíčový teoretický přínos zůstane v oficiálním zdůvodnění ceny opomenut. Vítejte v dalším díle mého seriálu zaměřeném na opomíjené #ZenyVeVede. Jestli se vám líbí, prosím sdílejte jej svým sledujícím. Dívka, která nesměla ani na univerzitní toaletu Lise Meitner se narodila ve Vídni v listopadu 1878 do vzdělané rodiny židovského původu. Už od dětství ji fascinovala matematika a záření. V té době však dívky v Rakousku-Uhersku nesměly oficiálně studovat veřejná gymnázia. Všechno dohnala soukromým studiem a stala se teprve druhou ženou v historii, která na Vídeňské univerzitě získala doktorát z fyziky. Jejím mentorem a inspirací byl geniální Ludwig Boltzmann. V roce 1907 odešla do Berlína, aby se učila od Maxe Plancka. V Prusku byl přístup žen k vysokoškolskému vzdělání stále tabu. Když začala spolupracovat s mladým chemikem Ottou Hahnem v Ústavu Emila Fischera, slavný chemik jí povolil vstup pouze pod přísnou podmínkou: bude pracovat výhradně v bývalé truhlářské dílně v suterénu s vlastním vchodem z ulice a nesmí vstoupit do poslucháren ani horních pater. Do budovy neměla povolený vstup ani na toaletu – musela chodit do nedaleké restaurace. Zatímco Hahn dostával plat vědce, Lise pracovala celých pět let bez nároku na honorář a žila ze skromné podpory své rodiny. Teprve v roce 1912 se stala Planckovou asistentkou a získala své první placené místo. Byla to mimořádně silná dvojice: Otto Hahn byl precizní analytický chemik, mistr v izolování i stopových množství radioaktivních prvků. Lise Meitner byla teoretická i experimentální fyzička s pronikavou matematickou intuicí, která dokázala naměřeným datům vtisknout fyzikální smysl a řád. Společně objevili prvek protaktinium a zkoumali radioaktivní záření. Lise si postupně vydobyla takové renomé, že se v roce 1926 stala první ženou s řádnou profesurou fyziky v celém Německu. Albert Einstein jí s obdivem přezdíval „naše Marie Curie“. Pak ale přišel rok 1933. Útěk s diamantovým prstenem v kapse Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli židovští vědci hromadně zbavováni funkcí. Lise zpočátku chránilo rakouské občanství i práce v polozávislém Ústavu císaře Viléma. Věřila, že věda v Německu dokáže odolat politickému šílenství. V březnu 1938 však proběhl anšlus Rakouska. Přes noc se stala občankou Třetí říše a spadala pod norimberské rasové zákony. Hranice se pro osoby židovského původu uzavíraly, její pas byl neplatný a fanatický nacistický chemik Kurt Hess z téhož institutu ji nahlásil úřadům jako nežádoucí osobu. V červenci 1938 zorganizovali přátelé v čele s holandským fyzikem Dirkem Costerem tajnou záchrannou misi. Coster neohlášeně přijel do Berlína a doprovodil Lise do vlaku směr Nizozemsko. Na rozloučenou jí Otto Hahn vtiskl do ruky diamantový prsten po své matce – pro případ, že by bylo nutné podplatit pohraničníky. Nacistická hlídka na hranicích její neplatné doklady zkoumala, ale po napjatých minutách ji nechala projet. Lise vyvázla s deseti markami v peněžence a dvěma kufry. Přes Nizozemsko a Dánsko zamířila do švédského exilu. Ve Stockholmu získala místo v novém ústavu nobelisty Manneho Siegbahna. Ten však vůči ní zůstal rezervovaný – neposkytl jí téměř žádné vybavení, spolupracovníky ani odpovídající plat. Jediné spojení se špičkovou vědou tak představovala intenzivní korespondence s berlínskou laboratoří. Chemická záhada, která popírala fyzikální zákony V Berlíně Otto Hahn a mladý chemik Fritz Strassmann pokračovali v experimentech, které předtím naplánovali společně s Meitnerovou: ostřelovali těžké jádro uranu pomalými neutrony. Krátce před Vánocemi roku 1938 však narazili na výsledek, který nedával žádný smysl. V očekávaných rozpadových produktech nenašli těžší transurany, ale stopy barya. Baryum je však zhruba o polovinu lehčí než uran (uran má v jádře 92 protonů, baryum pouhých 56). Tehdejší fyzika považovala rozpad jádra na dva velké kusy za zhola nemožný. Předpokládalo se, že dopadající neutron může z jádra vyrazit nanejvýš malou částici (např. proton nebo jádro helia). Zmatený Hahn usedl v noci 19. prosince 1938 k psacímu stolu a poslal Lise dopis s přesným chemickým nálezem: „Naše izotopy radia se chovají jako baryum... Jako chemici bychom vlastně měli říci, že u těch nových látek nejde o radium, ale o baryum... Ale jako ‚jaderní fyzici‘ se k tomuto skoku, odporujícímu všem dosavadním poznatkům, zkrátka ještě nemůžeme odhodlat. Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení.“ Hahn věděl, že bez jejího teoretického posvěcení se chemický výsledek neodváží publikovat jako fakt. Průlom v zasněženém lese O několik dní později navštívil Lise v Kungälvu její synovec Otto Robert Frisch, talentovaný experimentální fyzik pracující v Kodani u Nielse Bohra. Během dopolední procházky mrazivou krajinou Frisch původně plánoval diskutovat o svém vlastním výzkumu, ale Lise odmítala mluvit o čemkoliv jiném než o Hahnově dopise. Znala Hahnovu analytickou pečlivost – pokud tvrdil, že chemicky prokázal baryum, nemohl to být omyl. Usedli na padlý kmen v lese a začali počítat. Lise si vybavila Bohrův kapkový model atomového jádra. Podle této představy se jádro nechová jako tuhá kulička, ale jako kapka kapaliny, jejíž tvar drží pohromadě povrchové napětí (způsobené silnou jadernou silou). Jádro uranu je však obrovské a natěsnané 92 kladně nabitými protony, které se navzájem mohutně elektrostaticky odpuzují. Povrchové napětí je u takto obřího jádra na samé hranici stability. Co když dopadající neutron kapku jen mírně rozkmitá? Jádro se protáhne do tvaru piškotu či činky. Uprostřed vznikne zaškrcení. V tu chvíli elektrické odpuzování na obou koncích převáží nad povrchovým napětím a jádro se roztrhne na dva menší fragmenty – například baryum a krypton: 56 + 36 = 92 Matematika seděla. Zůstávala však otázka: kde se vezme kinetická energie nově odmrštěných fragmentů? Lise spočítala, že elektrostatické odpuzování obou vzniklých jader musí uvolnit přibližně 200 MeV (megaelektronvoltů) na jedno jediné rozštěpené jádro. To bylo číslo v říši atomů nevídané – milionykrát převyšující jakoukoliv chemickou reakci. Odkud se tato energie vzala? Lise si z paměti vybavila hodnoty pro výpočet jaderných hmotností. Sečetla hmotnosti nově vzniklých jader a porovnala je s hmotností původního uranu. Výsledek ukázal nepatrný úbytek hmoty – nová jádra byla dohromady o zhruba pětinu hmotnosti protonu lehčí. Hmota se ztratila. Lise okamžitě použila nejslavnější rovnici světa, kterou zformuloval její přítel Albert Einstein: E = m c² Když do rovnice dosadila onen úbytek hmotnosti, vyšlo přesně: 200 MeV Vše do sebe beze zbytku zapadlo. Frisch termín pro tento děj převzal z biologie – nazval jej štěpení (nuclear fission), po vzoru dělení živé buňky. Zkreslený příběh a Matildin efekt Otto Hahn v lednu 1939 publikoval chemický nález barya v německém časopise Naturwissenschaften. Z politických důvodů v nacistickém Německu jméno Meitnerové uvést nemohl – článek s židovskou emigrantkou by byl okamžitě cenzurován. V únoru 1939 vyšla v britském časopise Nature teoretická práce Meitnerové a Frische, která celý proces poprvé fyzikálně vysvětlila, spočítala energii a pojmenovala štěpení. Světová fyzika byla v pozoru. Politická nutnost z roku 1939 se však po válce proměnila v pohodlnou legendu. Když v roce 1945 Královská švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za chemii za rok 1944, laureátem byl výhradně Otto Hahn. Ačkoliv Hahn jejich dlouholetou spolupráci před rokem 1938 v obecné rovině uznával, v otázce samotného štěpení po válce setrvale hájil narativ, že šlo o čistě chemický objev, na kterém fyzika neměla podíl a teoretici jej zprvu zpochybňovali. Historici vědy (zejména Ruth Lewin Sime a Elisabeth Crawford na základě odtajněných archivů Nobelovy nadace) prokázali, že švédský výbor pro chemii fyzikální rozměr objevu bagatelizoval a zásadní podíl Meitnerové ignoroval. Podle oficiálních záznamů byla Lise Meitner během svého života nominována na Nobelovu cenu celkem 49krát (30krát za fyziku, 19krát za chemii) – mimo jiné Maxem Planckem, Nielsem Bohrem či Arthurem Comptonem. Cenu nikdy nezískala. Jde o jeden z nejkřiklavějších projevů tzv. Matildina efektu v dějinách moderní vědy. „S bombou nebudu mít nic společného!“ Když spojenci zahájili přísně tajný projekt Manhattan na konstrukci atomové zbraně, Lise Meitner byla oficiálně vyzvána, aby se k vývoji v Los Alamos připojila. Její odpověď byla nekompromisní: „S bombou nebudu mít nic společného!“ Byla jednou z mála předních jaderných vědců, kteří účast na zbrani rezolutně odmítli z etických důvodů. Když po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americký tisk senzacechtivě psal o „židovské matce atomové bomby“, která recept na zbraň vynesla z Berlína v kabelce, hluboce ji to zraňovalo. Celý zbytek života zasvětila obhajobě mírového využití jádra a etické odpovědnosti badatelů. Odkaz, který žádná cena nesmaže Lise Meitner se dočkala uznání, které je ještě vzácnější než Nobelova medaile. Zatímco nobelistů jsou stovky, stabilních i umělých chemických prvků zná periodická tabulka jen 118. V roce 1997 byl prvek s protonovým číslem 109 pojmenován na její počest: meitnerium (Mt). Je dodnes jedinou historickou ženou v dějinách, jejíž jméno nese chemický prvek zcela samostatně (Marie Curie jej v curiu sdílí s manželem Pierrem). Lise Meitner zemřela v anglické Cambridgi v říjnu 1968, krátce před svými 90. narozeninami. Její synovec Otto Frisch pro její náhrobek v Bramley vybral epitaf, který vystihuje celý její pohnutý osud: „Lise Meitner: fyzička, která nikdy neztratila své lidství.“ P.S.: Díky, že jste dočetli až sem, sdílejte prosím příběh svým sledujícím. Každý den sem píšu vedle vědeckých novinek příběh jedné opomíjené vědkyně, nezapomeňte dát sledovat @tkapler pro další. #ŽenyVeVědě #LiseMeitner #JadernáFyzika

Tento národ nemůže nikdo porazit. Ženy v Kyjevě pletou maskovací sítě, které jsem ještě neviděla. Řežou polystyren, který vkládají do silonek🫡. Hrdinům a hrdinkám sláva 💙💛. https://t.co/hrvDEqp1ej #Ukrajina #hrdinství #Ženy

V české armádě slouží rekordní počet žen, přičemž ženy tvoří téměř 16 % z profesionálních vojáků, avšak ve vrcholných velitelských pozicích stále chybí. #ŽenyVArmádě #SpeciálníSily #GenderováRovnost

Včera jsem se vás ptal, jestli byste měli zájem o seriál - příběhy význačných žen - zejména vědkyň, které ale téměř nikdo nezná (nebo alespoň u nás). Doufal jsem ve větší zájem, ale přesto se pár desítek z vás našlo, a tak začnu právě ženou, která jako první popsala, jak se vědkyním krade sláva a sama přitom z dějin téměř zmizela. Uvidíme, jestli se to chytne, další osud seriálu je ve vašich rukou. Je v tom trpká ironie: Matilda Joslyn Gageová se stala obětí jevu, který sama odhalila. Teprve v roce 1993 tento mechanismus pojmenovala jiná historička právě po ní: Matildin efekt. V roce 1870 vydala Gageová třicetistránkový spisek Woman as Inventor (Žena jako vynálezkyně) a o třináct let později ho rozšířila ve formě článku pro prestižní časopis North American Review. Píše v něm, že ženy odpradávna vynalézaly – od postupů zpracování hedvábí a krajek až po hlubinný dalekohled –, ale veškeré zásluhy si nakonec vždy připsal nejbližší muž. Často to byl přímo manžel – vdaná žena totiž v tehdejších Spojených státech neměla právo na výdělek z vlastního patentu. Gageová to nepsala jen jako teoretické zamyšlení; její práce byla uceleným katalogem konkrétních případů. Nejznámější z nich je spor o odzrňovač bavlny. Gageová tvrdila, že tento přelomový nápad ve skutečnosti patří Catherine Littlefieldové Greeneové, vdově po generálovi, která na své plantáži hostila mladého Eliho Whitneyho. Právě Whitney stroj podle jejího návrhu sestrojil a následně na něj získal patent. Historici se dodnes přou o to, jak velký podíl Greeneová vlastně měla. Pro Gageovou však nešlo jen o jeden konkrétní vynález. Šlo o systematický vzorec: žena něco vymyslí, muž to zpeněží a učebnice si zapamatují pouze jeho jméno. Matilda Joslyn Gageová se narodila 24. března 1826 v newyorském městě Cicero do rodiny bojující za zrušení otroctví. Dům jejích rodičů, a později i její vlastní dům ve Fayetteville, sloužil jako stanice tzv. podzemní železnice, jež pomáhala uprchlým otrokům. V roce 1852 poprvé promluvila na národním sjezdu za práva žen, přestože jí tehdy bylo pouhých čtyřiadvacet let. Společně s Elizabeth Cady Stantonovou a Susan B. Anthonyovou založila Národní asociaci pro volební právo žen a podílela se na sepsání prvních tří svazků díla History of Woman Suffrage. Byla však mnohem radikálnější než její dvě kolegyně. Odsuzovala církev jako hlavní oporu podřízenosti žen, tvrdě hájila práva původních obyvatel a dokonce se nechala čestně adoptovat do vlčího klanu Mohawků. Když se v roce 1890 hnutí za práva žen sloučilo s konzervativnějším proudem, Gageová na protest vystoupila a založila si vlastní organizaci. Za trest ji hlavní proud sufražistek ze svých dějin vymazal. Feministka Gloria Steinemová ji později výstižně označila za „ženu, která předběhla i ty, jež samy předběhly svou dobu“. Zemřela v roce 1898 v Chicagu u své dcery Maud, manželky L. Franka Bauma, autora slavného Čaroděje ze země Oz. Baum pojmenoval hlavní hrdinku Dorotku po vnučce Gageové, která zemřela v kojeneckém věku. I v tomto slavném příběhu se tak tiše ozývá stejný motiv: silná žena v pozadí fenoménu, jejž celý svět zná pod cizím jménem. Sto třiadvacet let po vydání spisku Gageové dala tomuto jevu konečně jméno historička Margaret W. Rossiterová. V roce 1993 publikovala v časopise Social Studies of Science (@Soc_Stud_Sci) článek s názvem The Matthew/Matilda Effect in Science. Takzvaný Matoušův efekt (dříve popsaný sociologem Robertem Mertonem) definuje pravidlo, podle kterého slavný vědec získá nepoměrně více uznání i za práci, na níž se podílel jeho méně známý kolega. Rossiterová k tomuto principu přidala genderovou variantu a pojmenovala ji po Gageové – protože ta tento fenomén nejen jako první popsala, ale sama se stala jeho obětí. Rossiterová o ní napsala, že „zahlédla, co se děje, pochopila vzorec, odsoudila ho, a přitom si jím sama prošla“. Sama Rossiterová, jež zemřela v srpnu 2025 ve věku 81 let, strávila desítky let v archivech a napsala tři monumentální svazky díla Women Scientists in America. Když jako doktorandka poprvé oznámila, že chce zkoumat historii vědkyň, kolegové se jí smáli, že to bude velmi tenká knížka. Nakonec jich objevila stovky. Příklady, které Rossiterová uvádí, dobře rezonují i dnes. Snímky DNA Rosalind Franklinové. Teoretický výklad jaderného štěpení Lisy Meitnerové, za který dostal Nobelovu cenu výhradně Otto Hahn. Středověká lékařka Trota ze Salerna, jejíž spisy se po její smrti začaly účelově připisovat mužům. Nettie Stevensová, jež objevila chromozomy X a Y. Nebo Jocelyn Bellová Burnellová, která ještě jako doktorandka objevila pulsary, avšak ocenění za objev převzal její školitel. Tento jev bohužel neskončil s 19. stoletím. Studie stále dokazují, že naprosto identický odborný článek získá vyšší hodnocení a respekt, pokud je pod ním podepsán muž. V Česku na tuto problematiku dlouhodobě upozorňuje Národní kontaktní centrum – gender a věda (@NKC_CZ) při Sociologickém ústavu (@Sociologicky) AV ČR (@Akademie_ved_CR). Česká republika navíc vykazuje jedny z nejhorších statistik v Evropě, pokud jde o podíl žen ve vedení výzkumných institucí. Zarážející je i fakt, že celá polovina Češek s čerstvým doktorátem do výzkumné sféry nakonec vůbec nenastoupí. Matilda Joslyn Gageová v roce 1883 napsala, že pokrok vzniká z řady drobných kroků a že nelze předvídat, co se stane, když z historie vynecháme i tu nejnepatrnější osobu. Právě proto má smysl vracet těmto ženám jejich jména. Nejde o pouhé morální gesto, ale o nezbytné narovnání historických faktů. Bez nich je totiž historie vědy neúplná a zkreslená. Osobně vidím ale ještě snad důležitější důvod pro jejich zviditelnění - chceme-li, aby se naše dcery samy věnovaly vědě, potřebují takové silné pozitivní vzory. Musí vidět, že ženy jsou neméně schopné a jen potřebují příležitost a musíme jim vštípit, ať bojují za přiznání svých úspěchů nejen pro ně samé, ale i pro generace dalších žen. Tento text je úvodem k novému seriálu o vědkyních, které Matildin efekt téměř vymazal z naší paměti. V následujících týdnech bych vám rád mnohé jejich práce a osudy postupně představil, záleží jak se vám bude téma líbit a budete-li mé články sdílet. Taky mi pište své náměty - která zapomenutá vědkyně (světová i česká) by podle vás měla dostat také prostor? Napište mi do komentářů. A nezapomeňte sledovat @tkapler, ať vám další díly neuniknou. Hash: #zeny_ve_vede #Matilda_effect #zeny_ve_vede #Matilda_effect #feminismus

Proč je do prdele na fotografii s nápisem „DEN ROVNOSTI ŽEN” dvoumetrový Hagrid s penisem a koulema?! #Rovnost #Fotografie #Ženy

Česká republika. Jediný stát v Evropě, kde může vrchní ředitelku strategie ministerstva dopravy a generální ředitelku ČD ...dělat vyučená švadlena 🙂 https://t.co/rJtP9q2uG3 #ČeskáRepublika #Doprava #ŽenyVeVedeni

Plzeň zahájila výstavbu denního centra pro ženy bez domova, které bude poskytovat základní pomoc a hygienické zázemí, a město do něj investuje téměř 70 milionů korun s částečným financováním z evropských dotací, přičemž provoz centra zajistí sdružení Naděje. #Bezdomovectví #SociálníSlužby #ŽenyBezDomova #dobrezpravy

Článek informuje o situaci žen, které utekly z Maroka a nyní žijí v provizorním táboře u přijímacího centra pro migranty CETI v Ceutě, kde čelí sexuálnímu obtěžování a nedostatku bezpečných podmínek, přičemž španělská policie podle jejich slov nedokáže poskytnout potřebnou pomoc nebo ochranu. #Migrace #Ženy #Bezpečnost

1/5 Bojujeme o naše domovy, ne o místa na mapě Květinářka, která strávila celý dospělý život ve válce a kterou ukrajinský Forbes zařadil do ankety 30 pod 30. Rozhovor s ní, který vznikl v blízkosti fronty ve Slovjansku, si můžete přečíst zde. Potkat ji a mluvit s ní můžete osobně 17. 8. 2026 od 18:00 na benefiční akci v Jatkách 78 v Praze. Odkaz na benefiční akci najdete v komentáři. Bob: Kdo jsi a co děláš? Jsem vojačka, jmenuji se Viktorie, volacím jménem Runa, je mi 27 let. Už začal devátý rok mé služby. Sloužit jsem začala v 19 letech a teď je mi 27. Bob: Proč jsi vstoupila do armády? Runa: Už na střední škole jsem měla silnou motivaci. Ve škole jsme měli předmět „Obrana vlasti“, kde jsme se učili o patriotismu a základních vojenských dovednostech. Součástí výuky byly také výjezdy na polygon, kde jsme si mohli některé věci vyzkoušet v praxi. To mě velmi zaujalo. Po škole jsem se ještě učila na floristku. Vlastně jsem studium floristiky stihla dokončit a potom jsem vstoupila do řad ozbrojených sil. Bob: Jak vypadal nástup do ukrajinské armády? Runa: Nejdřív jsem se dostala do výcvikového centra. Měsíc jsem absolvovala základní vojenský výcvik a měsíc odborný výcvik. Potom jsem se dostala do brigády, ve které sloužím dodnes - do 56. mariupolské brigády. Pamatuji si, že jsem přijela do Mariupolu, kde byl náš bod stálé dislokace, naše základna. A odtud jsme už asi po týdnu vyjeli na pozice - bylo to v Doněcké oblasti, ve vesnici Pisky, u Doněckého letiště. A tam jsme měli neustále rotace, pořád dokola. Bob: Jak vypadal tvůj příchod k jednotce a první nasazení? Runa: Po výcviku jsem přijela ke své brigádě do Mariupolu. Zhruba po týdnu nebo dvou jsme už odjížděli na frontu. Na první pozici jsem byla nasazená jako operátorka přenosného protiletadlového kompletu PZRK „Igla-1“. Je to raketový systém určený k ničení leteckých cílů. Po příjezdu k jednotce jsem nastoupila na bojovou pozici, na kterou jsem byla vycvičená. S jednotkou jsme zaujali pozice před Doněckým letištěm. V té době, kolem roku 2018, tam neprobíhaly tak intenzivní boje jako později. Bylo období příměří a situace se střídavě uklidňovala a zase zhoršovala. Občas docházelo k přestřelkám, ale naším úkolem bylo držet pozice a být neustále připraveni reagovat. Bob: Jak se vyrovnáváš s tím, že celý svůj dospělý život bojuješ? Runa: Nevím… asi to bylo na začátku těžké. Bylo mi devatenáct a šla jsem rovnou do války. Ale dnes už je to pro mě vlastně přirozené prostředí. Našla jsem se v tom. Cítím, že sem patřím, a plánuju v armádě zůstat i do budoucna. Teď už jsem mladší poručík. Začínala jsem jako řadová vojačka a prošla jsem celou tou cestou postupně. Jsou lidé, kteří přijdou, odslouží si svůj kontrakt a odejdou. Pro mě je to ale spíš životní poslání. Neřekla bych, že válka je něco, co by člověka těšilo nebo z čeho má radost. Ale je to práce, ve které vidím smysl. Vidím, že to, co dělám, má nějaký význam a že to někomu pomáhá. Možná právě proto mi to nepřipadá tak těžké. Člověk si zvykne. Někdy se mě lidé ptají, jaké to je pro ženu být na bojových pozicích. Ve skutečnosti to není jiné než pro muže. Je to stejně náročné pro všechny. Upřímně řečeno, už jsem si na to tak zvykla, že si ani nedokážu představit jiný život. Kdybych jednou musela odejít do civilu, určitě bych si našla nějakou práci, ale po tak dlouhé službě by pro mě bylo velmi těžké se přizpůsobit. Tady je moje prostředí. Tady se cítím, obrazně řečeno, jako ryba ve vodě. Bob: Co pro tebe znamenal únor 2022 a začátek plnohodnotné invaze? Co se změnilo — ve válce i v osobním životě? Runa: Od roku 2014 do roku 2022 měla válka úplně jiný charakter. Nebyla tak rozsáhlá jako to, co přišlo po začátku plnohodnotné invaze. Samozřejmě se tím změnilo hodně věcí. Pro některé vojáky, například pro některé ženy, existovala možnost evakuace. Já jsem ale řekla, že zůstanu. Postupně jsem na sebe začala brát větší odpovědnost. Stala jsem se velitelkou posádky — nejdřív na jedné zbrani, později na další. #Válka #Humanita #ŽenyVeVálce

🇹🇷✈️ Turecké letectvo bude mít poprvé ve své historii ženu v generálské hodnosti. Plukovnice Özlem Karapınarová byla povýšena na brigádní generálku. Stala se tak první ženou, která dosáhla generálské hodnosti v historii tureckého letectva. Povýšení vstoupí v platnost 30. srpna. https://t.co/4OjCPBnorP #TureckéLetectvo #ŽenyVArmádě #Historie #TR

Runě je 27 let, měří 156 centimetrů a je velitelka osádky protiletadlového kanonu. Protože jste štědří a i v létě podporujete Ukrajinu❤️ dostala teď její jednotka od nás terénní Amarok. Děkujeme @Mac_Volonter za bezchybné doručení! https://t.co/O7xyuYGHBE #Ukrajina #Podpora #ŽenyVArmádě

Co podle vás dělá ženu nejméně přitažlivou? 🫢 napište i své unpopular opinions, nechť je zde vaše safe space 😌 https://t.co/pdpmsex0j0 #UnpopularOpinions #Ženy #Přitažlivost

Neuvěřitelný. Ženy by měly místo dětí rodit rovnou důchodce. Protože děti s touhle slovenskou sviní přichází o budoucnost. https://t.co/1yxWoRsMc1 #Slovensko #Budoucnost #Ženy

Psycholožka Beáta Petrásková upozorňuje, že poporodní deprese hrozí každé ženě a v současném systému péče o duševní zdraví žen v těhotenství a po porodu chybí dostatečné hlídání rizik, což se Národní ústav duševního zdraví snaží změnit prostřednictvím nové osvěty a podpory. #DuševníZdraví #PoporodníDeprese #ŽenyVTěhotenství