Nakonec to bylo easy. Z letiště do Skadaru minibusem, celou cestu teda v koloně, ale byla tam klimatizace. Pak jsem asi v 50 stupních Celsia, kdy se mi z luxusní švýcarský čokolády od Terezky na cestu udělala rozblemcaná poleva, přešla město k hotelu, odkud měl teoreticky jet minibus aspoň do půlky cesty do hor, do městečka Tamara. Číšník mi řekl, že pojede za dvě hodiny, tak jsem si objednala cappuccino, ačkoli mi bylo jasný, že bude hnusný, protože na Balkáně uměj jen takový ty kafe, co je piješ z náprstku a máš pak infarkt: a taky hnusný bylo. Napadlo mě si to osladit, nemám ráda bílej cukr, ale v cestovní ledvince mám vždycky pár sáčku s hnědým cukrem nebo sladidlem. A taky teda se solí, což jsem zjistila hned při prvním loku: ale stejně bylo hnusný žejo. Zatímco jsem přemejšlela, jestli ho tajně vylejt, nebo nechat, přišel číšník, že tamhlety dva týpci jedou do do Tamary, akorát že neměli minibus, ale takovej ten smrdící rozhrkanej špinavěj minináklaďáček, tak jsem se vzadu aspoň připoutala, i když jako jediná. Řidič cestou různě zastavoval, přebíral vod různejch lidí balíčky a zas je jinejm lidem dával a sem tam někdo nasedl a v další vesnici zas vystoupil. V Tamaře jsem došla kousek za centrum a první auto, který projelo, mě vzalo. Posledních 5 km jsem už došla. V tomhle baráku bydlím sama: majitelé maj dům o zahradu dál. Okno je rozbitý, nejsou tu žádný klíče a tu zásuvku nekomentuju. Je tu hezky a všude kolem zvoněj kravám zvonečky. #cestování #Balkán #Skadar