Stejně vidět tohle, to je jak živý obraz, v podstatě kulturní dědictví, rarita, asi jako když potkáte Tetřeva hlušce. Hlava je u toho zmatená, ptám se sám sebe co je za rok a jde mi u toho tolik vzpomínek. Děsí mě ta čepice Zeman na Hrad. Vrací mě to do roku 2013, na začátek všeho, tu depresi, těch nekonečných deset let ostudy, bezčasí... A pak ten převoz do nemocnice, v hlavě sis říkal, že to je konec... a po pěti letech ho vidíš takřka v nezměněný poloze ležet opět na člunu. Ten člověk je vlastně naprosto neuvěřitelný, ať už si pod tím představíte cokoliv. #Kultura #Vzpomínky #Historie

Většinou se zas do kouzelný schránky nedívám, ale dnes jsem neměla dobrej den, to ostatně teď nemám skoro nikdy, protože když vám nejde dejchání a nejste zrovna lovkyně perel, tak se s tím dost blbě žije a smát se nechcete už vůbec, a tak jsem si řekla, když jsem se vracela od kontejneru na plast, že se do tý schránky podívám, že třeba bude zas kouzelná a čokoláda nebo voňavka by mi dnes dost bodla. Mám takovou starou velkou schránku, jaký ve starejch domech bejvaj, otvírá se spodem, ale nemám tam žádnej zámek, dlouho tam nebylo nic a drželo to jen tak tak, teď tam je vrut, jasně, že znám rozdíl mezi šroubem a vrutem, kterej tam před pár lety strčil někdo, kdo tam tenkrát poprvý dal čokolády a nechtěl, aby vypadly. A jak jsem ten vrut vystrčila ven, z kouzelný schránky vypadl pohled s finskou známkou…. A začínal: Ahoj maminko Nevím, kdy jsem naposled někomu poslala pohled, hádám tak před 20 lety, ale možná to zas udělám. Je fajn najít ve schránce pohled ze země plný sobů, losů, lososů, ledních medvědů a polární záře, kterej začíná oslovením, který já svý matce v dospělosti nikdy neřekla. #pohled #vzpomínky #kouzelnáschránka

Je to právě 29 let, co jsem se vrátila domů z večeře. Zazvonil telefon. A tam se ozvalo jediný slovo... Už A já věděla, že to, na co jsme týdny čekali, se stalo. Umřel táta, po těžké nemoci. U něj to nebyla otázka jestli, ale kdy. A to kdy nastalo 24.7. v 17:45. Rakovina slinivky byla v devadesatkach strašná diagnóza. Nikdy nebylo dost léků. Chybíš mi, táto. Strašně mě štve, že ses nedožil mý dospělosti, vnoučat, který bys miloval. Občas se mi o tobě zda. Jak stojíš v obýváku u konferenčního stolu a já (8let) se tě potichu ptám: tati, ty jsi 100% cholerik A ty jsi zarval: Já jsem 200% cholerik. Byl jsi skvělej táta. I když mnohem kratší dobu než jsi měl. Dík, že jsi to pro mě byl. Že jsi mě miloval. #Vzpomínky #Rodina #Ztráta

Trvalo to skoro rok, ale konečně jsem schopná v klidu a bez emocí vypořádat mamčinu pozůstalost. A nacházím i takovéto klenoty. Mamka je to kučeravé, v bílém triku. Toho druhého představovat nemusím. 💜 https://t.co/aJep7RMdgk #pozůstalost #vzpomínky #rodina

Odlehčíme? Jednou otec vymaloval. Udelal takovy ornamenty srolovanejma punčocháčema. Všem to na potkání ukazoval a všichni óchali a áchali nad tou krásou. Se ségrou jsme si přinesly domu asi šest šneků v krabici od bot a schovaly si je pod postel. Jenomže oni v noci vylezli a na zdech vytvořili moc hezký cestičky ze slizu.🐌🐌🐌 Otec nás honil po bytě s tyčí od rolety a řval jako bůvol. 🤣 Ted vy... 😀 #vzpomínky #rodina #humor

Holky se mezitím houpaly. Najednou babička a děda nebyly mytické bytosti, ale reální lidé. Některé děti z DD své prarodiče nikdy neviděly. 🙏 https://t.co/3jVN1KpF9M #Rodina #Děti #Vzpomínky

V květnu odešel v nedožitých 90 letech můj taťka, jen pár dní poté se narodila jeho pravnučka 🤱, takže 4.generace nahrazuje plynule tu první a v tom je obsažen celý smysl našeho života😇🙋 https://t.co/ztmTvZVLmI #Rodina #Život #Vzpomínky

@kolem_a_kolem Petr Macinka je naproti tomu ztělesněním všeho, co jsme si my, klíči cinkající debilové, neuměli v listopadu 1989 vůbec ani představit. #listopad1989 #historie #vzpomínky

Vzpomínám si na léto před asi osmi lety. Byli jsme u nás ve vsi pozvaní na nějakou narozeninovou oslavu. Mezi hosty byla i ona. Věděli jsme, že má roztroušenou sklerozu (co to ale je jsem moc netušila). Přijela na vozíku a pak pomaličku vylezla tři schody, které vedly k posezení, kde jsme všichni byli. Jednou rukou se opírala o stěnu domu, za druhou jí držel její muž. Trvalo to dlouho, ty tři schody, nohy se jí třásly, ruce také, stálo jí to hodně sil a my jsme všichni dělali, že ji nepozorujeme a že je všechno v pohodě. (nabídku další pomoci ještě na vozíku odmítla). Dodnes si pamatuju, co jsem cítila. Srdce mi svírala lítost. Dneska jsem na tom stejně jako tehdy ona. Lítost necítím vůbec. Cítím vztek. #vzpomínky #odvaha #dostatek

Tenkrát jsme si bláhově říkali, že nic horšího nás nemůže potkat… 😂 https://t.co/g4ZjiA553a #vzpomínky #humor #život

Jak jsem vyrůstal na cigánském sídlišti v Děčíně Boleticích? 🙂 Rok 1995 a jdu do první třídy touhle spálenou krajinou. Na Severu to bylo vždycky trochu ostré, zvlášť tady na cigánském sídláku. Ulice Čsl. Partyzánů, moje hřiště, městská betonová džungle, ve které o zážitky nebyla nouze. Můj oblíbený je třeba ten, jak nám někdo zazvonil na dveře, a když jsme otevřeli, měli jsme na rohožce obří lidské hovno posypané kokosem. Dodnes to říkám jako skvělou historku u piva, protože je to vlastně skvěle kreativní. 😀 Vždycky se tu prostě něco dělo. Třeba jsem dostal do čuni, když jsem šel s košem, ten mi pak Romale ukradli a bobovali na něm za barákem. Jindy mi zas počůrali psa nebo ukradli noty a flétnu cestou do hudebky. Dole u sklepů pravidelně čuchaly malé děti toluen a vchodové prosklené dveře ve vchodu byly tak často rozbité, že jsme nemuseli otevírat klíčem a procházeli rovnou rámem. No a když se to náhodou zasklilo, tak tím sklem někdo vždycky omylem prošel, protože jak bylo čisté, tak na to člověk nebyl zvyklý a nevšiml si ho. Občas to tady bylo i drsnější, třeba když na ulici podřízli chlápka, jen aby mu z nohou ukradli nové adidasky. Nebo když vám někdo střílel prakem do okna a když jste schytali do hlavy odpadky, co někdo sypal z balkónu. Prostě staré dobré devadesátky v Sudetech. Ale byly tu i zábavné příhody, třeba když dal táta ze srandy kamarádovi na starého Forda cedulku "VĚNOVÁNO DĚTEM" a druhý den už bylo celé auto rozebráno do takové míry, že z něj byla jen karosérie na špalkách. Akorát teda soused se moc nesmál. Každopádně tohle vůbec není žádný stesk, jen jsem chtěl říct, že já ta města mám opravdu bytostně zažitá a prožíval jsem dětství dost intenzivně v tom světě nejspodnějších pater (i když fyzicky ve 12. patře paneláku). Naučilo mě to také vnímat věci víc plastičtěji a zemitěji. Černí kluci mi říkali gádžo a já jim more nebo cigáne, kdybych jim říkal Rome, tak mi možná tak dají do držky. Měl jsem mezi nimi i spoustu kamarádů, třeba kluka, jehož rodiče byli doktoři a byl to premiant třídy. U velké části z nich jsem ale viděl, že prostě jsou problémovější než majorita, ale i tak jsme většinou žili v míru a hráli si spolu. Vzpomínám na to, jak jsme prolézali různé betonové skruže, dávali na koleje hřebíky, abychom z nich měli nožíky, chodili lízt nahoru do kopce po stromech do třešňového sadu, jak jsem jezdil na skejtu za tátou na zahrádku pivnice a cestou mu kupoval Startky za papírovou dvacku ve večerce v kočárkárně, jak jsme lezli po žebřících do starých továren nebo hledali poklady v Labi. Bylo to dobrodružství a jsem rád, že jsem to všechno zažil (přežil). Vnímám ten svět pak pestřeji. Vím, jak žijou lidi v bídě a zmaru, ale také jak se z té bídy dá snahou vypracovat a bojovat s tím. 🙂 #dětství #vzpomínky #život

Olda do Varů dorazil pěkně v tichosti, jako za starých časů... Snad nebudou tamější "burani" moc "opilí"😏 https://t.co/rHUlI40qRi #KarlovyVary #návrat #vzpomínky

V životě se nic neděje náhodně, zdá se. Před 31 lety a jedním měsícem (1.6.1995) jsem přijel vlakem do Prahy a nastoupil do práce v budově, kterou dnes opouštím - tu budovu. Včera jsme se potkali s kolegy, kamarády, se kterými jsem začínal i s těmi, kteří dnes v započatém pokračují. Dnes odjíždím "stylově" zase vlakem, protože jsem včera uvíznul na D1 s poruchou auta, kterému se asi nechtělo být u toho loučení. Jedu domů, ale vlastně tím zase začíná nová etapa mé práce. OSVČ při penzi. Nestěžuji si, mám štěstí, že dělám co mě baví a mohu v tom pokračovat, jen je mi trochu smutno, jak to uteklo od toho mého prvního příjezdu do Prahy. #kvanotes #život #změna #vzpomínky

@petr_macinka Ty jsi hodně rychle zapomněl, že nebýt mě a Přísahy, tak si teď někde maximálně v Hodoníně před zimákem brnkáš na kytaru ;) #Hodonín #Hudba #Vzpomínky

…tohle se neokouká… aneb Jak se v průběhu 22 let může kvetoucí fotbalová říše rozpadnout v prach stínů a vzpomínek a ocitnout se snad až kdesi v paleolitu, kde jsi všem leda pro srandu, ale ještě se za to sám pochválíš 😎 https://t.co/GLpE4W3U6H #fotbal #historie #vzpomínky

Včera náhle a nečekaně zemřel můj kamarád. Poznali jsme se v Microsoftu, kde strávil přes dvacet let života a zůstali jsme si blízcí i po mém odchodu. Ještě předevčírem jsem se smál jeho trefným komentářům. Miloval život a svoje kvetoucí kaktusy. Měl pevné názory a stál si za nimi. Byl jen o rok starší než já…. Nechápu to a možná se to ani pochopit nedá. Jen to v člověku něco obrátí. Pokud to čtete, tak nic neodkládejte. Ozvěte se tomu, na koho zrovna myslíte. Buďte s lidmi, na kterých vám záleží. Život je kratší a křehčí, než si den za dnem připouštíme. Važte si ho, dokud kvete. #Vzpomínky #Život #Přátelství

„Už nemůžu…“. Poslední šepot, který mi v noci vydechla do ucha. Máma, ta nejlepší na světě. S poctivým a skromným životem, jenž hořel jen pro nás: pro její rodinu. „Mám tě ráda,“ šeptla mi s bolestnou námahou v neděli, když jsem jí učesal v polštáři a snad po sté políbil na tváře. „Mám tě taky moc rád, mami,“ polknul jsem tu sůl slz, aby si nevšimla až zvláštně jasnýma, modrýma očima. Dneska mi umřela. Kdo prožil, ví: srdce fakt naříká a smíření, že není, nadlouho nebude. Moje máma, ta nejlepší na světě. Ps: Odjíždím a ze zvyku zapínám rádio. V oparu nejtmavších myšlenek ucuknu, když slyším své jméno. Kolovratník od starého Bureše mě špiní do éteru s vědomím výhody, že je sám v studiu Českého rozhlasu, nežli ho zarazí redaktor. Užij si to, zbabělá špindíro. Čas běží, i my dva se „tam“ jednou potkáme... #Vzpomínky #Rodina #Ztráta

Libuška Šafránková, vždycky princezna, narodila se dnes r. 1953 Narodila se v Brně, ale dětství prožila v Synalově u Tišnova u babičky a dědečka, kteří tam měli statek. Obec Synalov má ve znaku tři lískové oříšky. Hvězdnou roli Popelky našla ve Vorlíčkově pohádce r. 1973. 1/3 https://t.co/BPA67pE50b #LibuškaŠafránková #Popelka #vzpomínky

Taky Vám chybí Dana Drábová? Říká se, že každý člověk je nahraditelný. Je celkem jedno, jestli to lingvisticky označíte za ustálené rčení, nebo aforismus. Je to nesmysl. Podívejte se na Danu. Když na podzim roku 2025 odešla, hodně jsem přemýšlel, kdo to vlastně zmizel z našich denních životů. Zda neúnavná bojovnice proti lidské blbosti, zanícená propagátorka vědy a vědeckého pohledu na svět, velká podporovatelka Ukrajiny, nebo žena s talentem překládat velmi složité věci do jednoduché řeči. Nebo snad dáma s obrovským sociálním cítěním a touhou pomáhat třeba matkám samoživitelkám? To všechno Dana byla. Ale taky spravedlivá šéfová, vtipná a sarkastická kamarádka a třeba i vnímavá a citlivá partnerka. Chybí tady. Moc si přeju aby každý z nás žil alespoň z poloviny podle stejných principů jako žila ona. Všem by nám tady bylo líp. Dalibor Dědek #DanaDrábová #Vzpomínky #Inspirace

Kdysi jsem je nosil já. Dnes občas drží nad vodou ony mě. Krásný Den dětí! https://t.co/Sqgom4pGSt #DenDětí #Vzpomínky #Rodina